SKYDIVE Hořovice
SKYDIVE Hořovice
Czech Skydiving Center
(EN)
STALO SE
Co se stalo i nestalo v poslední době



Poletuchy - Díl první

29.03.2023 17:24:49 by Obelix

Originální esej od Jana Pelce, kterou napsal pro pobavení blízkých kamarádů a já jsem jej přemluvil ke zveřejnění. Parašutisti vědí...


Obr. 1  

Když se člověk stane penzistou a pak onemocní, jako první se podívá na internet, jestli je dogma o nesmrtelnosti stále platné. Pak si lehne do postele, usmívá se a je šťastný. Ale po nějaké době pochopí, že tomu jeho štěstí něco chybí. Například, ještě něco poznat, vidět. Stačí ovšem jeden pohled na „výplatní“ pásku a pochopí, že sny se nezhmotňují. U mě to bylo stejné, až do chvíle, co jsem našel ve schránce obálku a v ní leták. „Staň se Poletuchou a poznej svět!“ Pod ním byl obrázek podivného člověka s doutníkem a na druhé straně bylo rukou napsáno: „Máš-li zájem, přijď zítra do parku u hlavního nádraží.“ Poznat svět, určitě to bude nějaká blbost, ale nedalo mi to. Už půl hodiny před stanoveným časem jsem stepoval v parku. Přesně ve dvanáct přistoupil ke mně muž, zeptal se mě na jméno a bez řečí mě odvedl do auta s černými skly. Jeli jsme snad hodinu. Když auto zastavilo, dali mi na oči černou pásku a někam mě vedli. Podle průvanu jsme asi sestupovali, bylo tam dost schodů a ostrých rohů. Konečně mě posadili na židli a sundali pásku. Přede mnou byl postarší muž v bílém plášti.
„Dobrý den, já se jmenuji doktor Novák a vyšetřím vás. Na nic se mě neptejte a jen odpovídejte na moje dotazy.“ Vyšetření trvalo dobrou hodinu. Začali jsme operací slepáku ve třetí třídě základní školy a skončili uragánem nemocí poslední doby.
„Z lékařského hlediska jste připraven stát se Poletuchou. Ale hlavní slovo bude mít letecký inženýr. Zase mi zavázali oči a odvedli do jiné místnosti. Ta byla plná nějakých lůžek, stojanů a kladek, mezi nimi pobíhal zvláštní človíček s brýlemi na čele.
„Svlíkněte se a postavte se do tohoto rámu. Ruce dejte do držáků a nehýbejte se. Chvilku to bude bolet, ale to zvládnete!“ Rozpažil jsem, zápěstí opřel na vyznačeném místě a díval se, jak mi přidělává závaží na kůži paží. Chvíli to opravdu bolelo, ale jak se kůže začala napínat, bolest přestala.
„Skvělé!“ Vykřikl letecký inženýr. „Máte čtyřicet centimetrů převis!“ Pak jsme měřili kůži na stehnech a lýtkách. Výsledky byly pořád skvělé.
„A teď to nejdůležitější, kůže na břichu. Lehněte si na tu lavici.“
Dostal jsem několik závaží na břicho a kůže se začala napínat.
„Ještě chvilku, uvolněte se! Úžasné, už je to před šedesát, bude z vás skvělá Poletucha. Ode mne máte pět hvězdiček! Vy jste o té možnosti věděl? Připravoval jste se nějak?“
„Myslíte tu převislou kůži? To ne. Ale když jsem dostal výměr penze, šel jsem za nutričním specialistou. A ten mi předepsal dietu v rámci možností. Jednou týdně chodím za velkosklad brambor, kam vyhazují ty, co nevezmou obchoďáky. Naplním tašku a každý den si oloupu a uvařím dvě brambory. Rozříznu je na půl a tak mám čtyři hodnotná jídla na ten den. Ale slupky nevyhazuju. Ty schraňuji a v neděli, pane inženýre, mám hody. Osmažím ty slupky na sucho na pánvi, uvařím hrstičku rýže, tu kupuju u Vietnamců, celý pytel na rok, pak to smíchám a to je mana, svátek!!!“
„Skvělá metoda! Ale já myslel, jestli jste nebyl vybrán do programu Poletuch ještě před penzí. Ten má daný postup. Někdy kolem padesáti let se vykašlete na šetření a životosprávu, jíte, co se do vás vejde a k tomu pivečko, moc příjemná fáze. Když odcházíte do penze, měl byste mít kolem sto padesáti kilo. Pak prudce začnete hubnout, získáte spousty volné kůže a je z vás skvělá Poletucha. Já říkám, že si každý už po čtyřicítce může vyzkoušet, jak to tom bude. Stačí, když zvednete ruku a prudce připažíte. Když uslyšíte slabé zašustění, jste náš adept. Teď vás naučím základy létání a přistávání. Musím vás upozornit, že je to přísně tajné a vy se nám upisujete svým životem za případné prozrazení. Jde o to, že kdyby naši metodu dostaly do rukou zelené mozky, stála by spousty nevinných obětí.“
Vzal mě před velkou obrazovku a pustil film, na kterém mi vysvětlil všemožné techniky do každého počasí a denní doby. Popíšu tedy jen to, co smím. Na světě jsou tisíce pilotů, spolupracující s naší (ano, už mohu napsat naší) organizací. Poletucha napíše požadavek na zemi, kterou chce navštívit, obratem pošlou jméno pilota a s tím jde na letiště, vyhledá ho a prokáže se tajným kódem. Pilot ho během poslední prohlídky propašuje na místo mezi dveřmi nákladového prostoru a bezpečnostní zástěnou. Tam si Poletucha pohodlně lehne a čeká na signál červeným světlem. Pilot pootevře dveře asi na patnáct centimetrů, Poletucha je vycucnuta přetlakem ven, roztáhne ruce a díky převislé kůži letí. Samozřejmě, že v první chvíli prožije teplotní šok. Okolo je i mínus šedesát stupňů. Ale jakmile se vzduch začne třít o převisy kůže, začne ji ohřívat a po chvilce se začnete i potit. Skáčeme jen ve speciálních plavkách adamkách. Nejsme nejmladší a tak přistání na nohy nepřipadá v úvahu. Proto na ústředí vymysleli speciální metodu. Poletucha si na břicho nanese silnou vrstvu sádla, kterou přikryje potravinářskou folií, to aby jí vítr nepoškodil. Těsně před přistáním se folie strhne a Poletucha přistává na břicho. Vše pak záleží na úhlu a rychlosti. V instruktážním filmu byla ukázka, kdy Poletucha zvolila špatný úhel i rychlost. Rozhodla se přistát na začátku Rumunské a skončila na konci Míráku. Celé to prosvištěla skoro dvě stě kilometrovou rychlostí. A v té rychlosti se shrnou i speciální plavky adamky.
Absolvuji několik nácviků zavěšený na lanech ve větrném tunelu a vše funguje bezvadně. Dostávám letecký průkaz a otázka, na kterou čekám: „Kam byste chtěl letět?“
„Na Silom! Jedině na Silom!!!“
„Nemusíte brečet, dostanete letenku, nebojte…“
Do letadla jsem se dostal celkem snadno. Pilot byl profík, už měl mnoho letů s Poletuchami za sebou. Teď ležím u dveří a čekám. Na chvíli jsme i usnul, což byla výborná zpráva, že nervozita ustoupila.
Konečně se rozsvítilo červené světlo a strašlivý tlak mě vyrval ven. Okamžitě jsem ucítil tu zimu, skoro jsem nemohl dýchat. Roztáhl jsem ruce jak pták křídla a začalo se oteplovat. Trochu jsem povolil levou ruku a naklonil se v bocích. Břišní kůže se na té straně nadmula a já začal opisovat kruh. Také se zmenšila rychlost pádu. Vše šlo skvěle! Čekal jsem, až proletím mraky, abych mohl začít s orientací a vyhledáním místa přistání. Zvolil jsem si Silom Road. Má sice vysoko nad vozovkou dráhu metra, ale i široký chodník. Let je naprosto opojný zážitek, nic podobného jsem nikdy necítil. Musel jsem udělat tři zatáčky, abych se ujistil, že jsem na místě, které jsem znal z mapy. Pak jsem se rozhodl a šel na přistání. Země se nezadržitelně blížila, lekl jsem se, že mám moc velkou rychlost, zvedl jsem proto hlavu a uvolnil krční lalok. Pak jsem ucítil, jak se břicho dotklo země a sádlo na břiše začalo hřát. Po třiceti metrech jsem zastavil. Lidé uskakovali, zvědavě se dívali, ale vtom ke mně přiskočila starší paní, co stála u vozíku s jídlem a přehodila mi přes ramena deku. Byla to Ellí, jak jsem jí později začal říkat, protože její pravé jméno jsem nedokázal vyslovit. Byla členkou Poletuch už léta, měla i velký sen uvidět sníh, ale zatím nemohla létat. Její převislá kůže neměla ty správné rozměry. Žila v takovém začarovaném kruhu. Už od mala den co den dělala na grilu, který je součástí vozíku, jídlo, které prodávala a z toho žila. (Mimochodem, griluje i tlusté odřezky vepřového, které jsou úžasné.) S vozíkem vychovala dvě děti, zaplatily jim školy, dneska by se na všechno mohla vykašlat a letět do vysněného Nepálu (stačilo by shodit jen pár kilo), ale ona v sobě nemůže najít sílu a vozík opustit. Jsou spolu den co den, 365 dní v roce za každého počasí od osmy ráno do desíti večer. Na ústředí to chápou, taky si váží toho, kolika Poletuchám pomohla a tak vymýšlejí program, jak dostat Ellí do Nepálu i s vozíkem.
Za chvíli mě přišel osobně přivítat předseda místního klubu Poletuch. Je to velmi slavný člověk. Jednou se rozhodl zaletět si na Nový Zéland. Ale vál moc špatný vítr, on se nemohl na tu nudli trefit, přeletěl Jižní pól a přistál až v Riu. Je to do dnes nejdelší let, který kdy Poletucha podnikla. Pan Pokok, jak se jmenuje, mi řekl, že má pro mě ubytování, že mě moc vítá, protože jsem první no… tam odsud, kde to nezná. Chtěl jsem mu vysvětlit, kde je Evropa a krásná Poštorná, ale nebyl čas, protože pro mne přijel pan Li. Ten je předseda čínského klubu. Také ještě nemůže létat, ale pracuje na sobě. Poletuchy ho hlavně využívají k vyjednávání s novináři. Když některý z nich napíše o Poletuchách něco špatného (a to se týká i mých čtenářů), zajde za ním pan Li, promluví mu do duše, a když ho po několika dnech vyplaví řeka na břeh, zajde kondolovat rodině.
Su na Silomu a je mi úžasně!
P.S. Kdo si chce přečíst i pokračování, měl by si u pana Nakladatele obnovit předplatné. Stojí pět kvalitních grogů. (můžou být i bez vody)

Uprav článek