Poletuchy - Díl druhý
31.03.2023 19:36:15 by Obelix
...pokračování, samozřejmě autorem je Jan Pelc
Obr. 1
Je krásné někam si zadarmo zaletět, ale přiznám se, že mě nenapadlo, z čeho tady budu žít. A nutno dodat, že při všech těch školeních na Poletuchu o tom nepadlo také ani slovo. Asi bych se mohl obrátit na paní Elli, ale to by bylo sobecké, má toho sama dost. A tak jsem první noc přespal na lavičce u kanálu. V noci teplota nepadá pod dvacet pět stupňů, to bylo v pohodě, snad jen ti komáři by měli mít větší úctu k návštěvě z ciziny. Ráno ale přišel hlad. Jak by se tady daly vydělat peníze, jsem netušil. Asi budu muset zajít na letiště a počkat na nějaké letadlo, co poletí nad Evropou. Ale to by byla škoda, chtěl bych pořádně poznat Silom. Utíkat z boje? Možná by šlo odhalit kožní záhyby a žebrat. Nepotřeboval bych mnoho. Litrová miska skvělého vývaru s nudlemi, zeleninou a masovými kuličkami stojí u stánku čtyřicet korun. Po tréninku českého důchodce by mi to mohlo vydržet na dva dny. V tom u mě zastavil červený nablýskaný skútr. Pan Li vypnul motor, vyhodil nohu stojanu a sedl si vedle mě.
„Tak co máte v plánu?“ Zeptal se mě špatnou angličtinou, která byla o hodně lepší než ta moje.
„Nevím, asi budu muset domů,“ ukazuju na nebe. „Zapomněl jsem si peníze!“
Pan Li se usmál. „Žádná Poletucha nemívá peníze.“ Sáhl do kapsy a podal mi zmuchlanou bankovku v hodnotě pět set bahtu.
„Ale to nemůžu…“
„Ber! Jestli chceš, měl bych pro tebe večer práci, dobře placenou a i s ubytováním.“
„Práci? To beru!“
„Skvěle, odvezu tě tam.“
Zastavili jsme v liduprázdné ulici, před barákem, na kterém byla cedule Go Go bar.
„Umývání nádobí? Zametání?“
„Ne, tanec. Umíš tančit?“ Okamžitě jsem mu předvedl pár základních kroků čači. „Tanec je můj druhý život!“
Mávl rukou a ukázal na hodinky. „Večer v sedm tady.“
Procházel jsem se Silomem a taky si konečně dal tu polévku. Byla úžasná! Něco podobného jsem ještě nikdy nejedl. Co jsme to celá ta dlouhé léta v Evropě jedli v různých těch asijských restauracích? Postavit takový vozík s polévkou na Václáváku, byla by fronta až na Staromák.
Večer jsem se vrátil před Go Go Bar. Pan Li tam už stál s postarší dámou.
„To je Paní - Madam. Zaměstná tě jako tanečníka u tyče.“
„Mě? To je přece pro krásné dívky.“ Zvedl jsem tričko, trochu stáhl letecké plavky Adamky a ukázal jim osmdesát centimetrů převislé kůže.
„To bude dobré, Paní - Madam má plán,“ řekl a odjel.
„Pojďte se podívat,“ řekla Paní – Madam a vzala mě do baru. Na obrovském podiu bylo mnoho naleštěných tyčí. „Tady budete tancovat. Lu – Li vás naučí základní věci, ostatní budete dělat podle dívek a hudby.“ Lu – Li se uklonila a vzala mě k jedné ze zadních tyčí. „Ta bude tvoje. Umíš tohle?“ Chytla se tyče, zvedla nohy kolmo nad sebe. Chtělo se mi brečet. Bolí mě všechny klouby, páteř, snad svůj milovaný breakdance bych ještě dal, ale tohle? Pevně jsem sevřel tyč a pokusil se zvednout nohy. Nešlo to, tak jsem trochu nadskočil a zahákl se kolenem. Jestli za tohle někdo zaplatí…
„Skvělé!“ Vykřikla Paní – madam. „Dejte si chvíli pauzu a pak vás začneme oblékat!“
Sedli jsme si s Lu – Li k prvnímu stolku, na kterém ležely cigarety. Jednu vyklepla a nabídla mi.
„Odkud seš? Z Evropy? Tu bych chtěla poznat. Ale nebudu na to mít nikdy peníze.“
„A co bys tam chtěla dělat?“
„Četla jsem jednu knihu o básníkovi právě z Evropy. On pořád hledal můzu. Tak bych chtěla dělat tu můzu básníkům.“
A já jsem si hned představil, jak ta krásná dívka přijde k básníkovi, podívá se mu do očí, pohladí ho po vlasech, ukáže mu své tetované bříško a básník začne psát jednu báseň za druhou, popsaný papír za papírem, až padne vyčerpáním hlavou na stůl a umře. Pak vyjde jeho úžasná a nepřekonatelná sbírka s názvem Lu – Li.
„Ale ty letenky…“
„Já vím, ale počkej, až budeš mít svůj důchodový věk a dostatek převislé kůže na celém těle a pak přiletíš jako Poletucha! A já ti slibuji, že tě s jedním skvělým básníkem seznámím!“
„Tak jdeme!“ zavelela Paní - Madam. Lu – Li mě ještě narychlo pohladila po vlasech a mně se chtělo začít psát básně.
Musel jsem se svléknout do leteckých Adamek. Pak mi smotali kůži kolem paží a začali omotávat potravinářskou folií. Pěkně ji utahovali a já viděl, že budu vypadat skvěle. Nejvíce nám dala zabrat kůže kolem břicha. Na plachtění je skvělá, ale na motání nic moc. Nakonec mi na krk dali širokou černou pásku, aby nebyl vidět ohryzek a na závěr všechnu tu folii pomazali olejem.
Vystoupení začalo beze mne. Paní – Madam mě držela za oponou a tak jsem mohl v klidu sledovat vystoupení děvčat. Byla skvělá! Hlavně Lu – Li u první tyče. Byl jsem tak nadšený, že jsem uvěřil, že to zvládnu také. Konečně mě vystrčila k poslední tyči. Chytil jsem jí, vyhodil nohy před sebe a sjel hlavou přímo na zem. Tyč i podlaha okolo byly natřené olejem. Pokusil jsem se postavit, ale ujely mi nohy. Levačka se v kolení zachytila o tyč. Zvedl jsem se na jedné ruce, ale ta okamžitě ujela a já se zase rozplácl. Publikum začalo řvát, pokoušel jsem se znovu a znovu dostat do nějaké důstojnější polohy, ale bylo to marné. Nakonec jsem zůstal v jakémsi pokleku s vystrčeným zadkem. Ucítil jsem silnou ránu a pak další a další po celém těle. Děvčata s pištěním utekla a já zůstal na podium sám. Ty rány, to byly mince, co po mě házeli. A nemělo to konce, každý pokus o útěk to ještě zhoršoval. Konečně někdo zatáhl oponu a publikum se začalo uklidňovat. Na podium vběhla Paní – Madam, radostně tleskala rukama a šťastně se smála.
„Podívejte na ty mince! To je poklad! Tolik ty rajdy nevydělají ani za týden! Jste skvělý! Přijďte zítra ve stejnou hodinu, to už se roznese a budeme mít našlapáno! Všichni vás budou chtít vidět, a hlavně si přinesou více mincí.“
Konečně se mi podařilo postavit, dál od naolejované plochy. Bylo mi do breku, hledal jsem slovíčka, která jí budu řvát pěkně zblízka do obličeje. Vždyť mě podvedla! Udělal ze mě šaška, kterému se všichni smějí. Měl jsem přece být tanečník! Čemu má člověk na tom světě věřit?
„Tady máte dnešní výplatu,“ podala mi Paní – Madam pěkně macatou hrst bankovek. „A můžete bydlet v jednom pokojíku tady nad klubem.“ Díval jsem se na ty bankovky jako uhranutý. Pak jsem si je vzal. Jsem přece umělec!
Strhal jsem ze sebe folii, oblékl se a vyšel ven. Byla nádherná teplá noc, jak jen na Silomu umí být. Hned za klubem, na jedné malé křižovatce, hrála moje milovaná muzika a pár mlaďasů se pokoušelo o můj zamilovaný a opravdový tanec. Dal jsem svůj foťák jednomu tlustému australákovi a ukázal mu, aby mě vyfotil. Vběhl jsem doprostřed, postavil se na hlavu a začal se točit. Ukážu všem, kdo opravdu jsem! Ale jak jsem se roztočil, začaly mi z kapsy lítat ty těžce vydělané peníze. Než jsem se stačil zastavit, dav je sebral a rozprchl se. Bylo mi to líto, ale zítra je taky den.
Vzal jsem si zpátky foťák a podíval se. Jako vždy! Všichni byli zaostření, já rozmazaný. Už je to jasné. Ten přístroj mě nemá rád. Vždycky, když ho někomu dám, aby mě vyfotil, jsem jen šmouha….