Poletuchy - Díl třetí
03.04.2023 16:50:30 by Obelix
(c) Jan Pelc
Obr. 1
Jsem spokojený muž. Poletucha? Těm přece dlužím za všechno. A že toho je. Stal jsem se slavným a bohatým. Po prvním vystoupení v GO – GO baru, když jsem zjistil, že můj práh sebeúcty je velice nízký, jsem zašel za Paní – Madam a nabídl jí, že moje vystoupení vyšperkujeme, dáme mu šťávu a šmrnc. Padám a mlátím sebou u tyče mnohem legračněji než na poprvé a diváky mé zpestření striptýzu vyloženě baví. Dokonce si začali nosit pytlíky drobných. Po skončení se zametají dlouhé minuty. Podle toho také vypadá můj honorář. Chodím po Silomu, ochutnávám jídla jednotlivých pouličních prodejců a nikdy neopomenu si zajít na odřezky paní Ellí. Nakládá je do nějaké tajné omáčky a jsou nepřekonatelné. Často také zajdu do malé příčné uličky, kde se mi líbí obraz, dvou mladých lidí, co milují Silom a jednoho místního bůžka. To jsem si tedy myslel až do chvíle, než jsem potkal Moudrého slona. Bydlí za jedním výkladem, dost se tam nudí a tak je rád, když si přijdu pokecat. Vysvětlil mi, že to není bůžek, ale farang – tedy cizinec z Evropy. Rozesmálo mě to.
„Takhle mi přece nevypadáme! Malíř musel být úplně na šrot!“
„Seš si jistý? Podívej se do našeho zrcadla!“
Nakoukl jsem do vedlejší výlohy, kde bylo kadeřnictví, a uviděl jsem se. Opravdu jsem vypadal jako na tom obraze.
„Víš, přeměna vás Evropanů, začala už před mnoha lety. Začali jste degenerovat, aniž byste si toho všimli. Na tu změnu nepřistoupil ani váš mozek. Proto se vidíte jinak, než vypadáte.“
„To je strašné! Dá se s tím něco dělat?“
„Nedá, protože vy nebudete mít nikdy dost pokory pochopit, jak vás vidí okolní svět. Buď rád, že už jsi v letech. Já vidím i do budoucnosti a ta není pro Evropany moc dobrá. Různé ty výběžky a zuby vám dále porostou, až vás úplně změní. Pak to teprve pochopíte, ale bude už pozdě. Celý váš život bude jiný. Třeba svatba, a to se mi líbí, bude vypadat tak, že si snoubenci vymění prsteny, oddávající je vyzve, aby se políbili a v té chvíli k nim ze zadu přistoupí dva chlapi s dřevěnými palicemi, praští je ve stejnou chvíli do temene a ty výběžky do sebe zapadnou na věčné časy. Už žádné nevěry, už žádné lhaní o hospodě, všechno pěkně spolu. A když jeden umře, odříznou ho a bude...“
„Ne, ne to nechci poslouchat! Ani svoboda představivosti není bezbřehá!“
Další dny jsem se Moudrému slonu vyhýbal. Objevoval jsem nová zákoutí a jídla. Velice mi zachutnal nápoj z čerstvého, dokonale uzrálého manga, rozmixovaného vnitřku mladého kokosáku a ledu. Začínal jsem s malým kalíškem a končil u litrového kelímku. Na jedné takové procházce jsem uviděl ten plakát. Beatles každý čtvrtek. Naprostá blbost, mávnul jsem rukou a usmál se. Ale pak jsem si vzpomněl na Frantu. Chodili jsme spolu na základku. Byl první ze třídy, kdo začal poslouchat Beatles. Jeho táta jezdil s kamionem do polských přístavů a přivážel si desky. Franta se do nich zamiloval a snad každou přestávku o nich básnil. Trvalo dlouho, než jsme ho zlomili, aby nám něco pustil. Vybral den, kdy u nich nebyl nikdo doma. Museli jsme si sednout do kruhu, Franta si natáhl bílé rukavice, opatrně vyndal desku z obalu, položil ji na gramofon a pak pustil. Byli jsme nadšení! Chtělo se nám vstát a tancovat, ale Franta to nedovolil. Přehrál nám jen jednu stranu elpíčka a vyhodil nás, protože jsme neseděli klidně a neposlouchali dostatečně nábožně. Naštvali jsme se a Slávek mu ve dveřích řekl, že už se stejně rozpadli, tak co s tím dělá takovou vědu. Franta se málem rozbrečel a pak na nás řval, že se nerozpadli, jen se vyměnili za dvojníky, někde v skrytu žijí a chystají nové desky. Co když měl tehdy pravdu? Beatles se nikdy nerozpadli, jen se vyměnili za dvojníky a oni si tady na Silomu užívají. A teď už i hrají?
Večer jsem přišel do hospody, před kterou byl ten plakát. Na podium stály bicí s nápisem Beatles. Vypadalo to zajímavě, kdyby to byli nějací napodobovatelé, bylo by tam i revival či něco podobného. Neměli pivko Leo, dal jsem si Singhu, je také dobré. Čas utíkal a nic se nedělo. Asi jsem nalítl. Zašel jsem na záchod a v tom nejlepším uslyšel známé akordy. Málem jsem si počůral nohavice. Vběhl jsem do sálu a byli tam! Trošku jiní, ale podle hudby to byli oni! Chlap v perfektně padnoucím kvádru začal na mě mluvit. Jen jsem krčil rameny až do chvíle, než přešel do francouzštiny. Hodně jsem už zapomněl, ale té jeho nebylo těžké rozumět.
„Hrají skvěle, že?“
„Originál!“ překřikoval jsem muziku.
„Kolik vám je, že máte pořád dlouhé vlasy?“
Věk jsem jenom zahuhňal, „Vlasy? Zůstalo mi jich jen posledních deset!“
„Mě je sedmdesát, za chvíli půjdu do penze. Celej život jsem chtěl mít dlouhé vlasy a nikdy to nešlo. V šedesátejch sem jezdili Američani a Australané s dlouhými vlasy, to jsem chodil na střední a nosil školní uniformu. Pak vysoká, tam tolerovali nanejvýš vlasy přes uši, no a pak firma, reprezentace, oblek. Dvě děti a vydělat co nejvíc. Teď před penzí jsem řekl manželce, že až v ní budu, nechám ten zbytek růst. Jako vy.“
„Nevadilo jí to?“ zeptal jsem se. Místo odpovědí si přejel prstem po krku.
„Jsme v lepší společnosti, tam to nejde!“
Začali hrát Hey Jude. Strhl jsem si gumičku a ruce vystřelily k nebi. Chlapík se ke mně naklonil a zakřičel mi do ucha: „Nebude vám to vadit?“
Jen jsem pokčil rameny, protože mně by v této chvíli nevadilo nic. Chlapík si sundal sako, z tašky, co měl na židli, vyndal hustou černou paruku až do pasu a nasadil si ji.
„Hey Jude!“ Řvali jsme spolu a já v té chvíli pochopil, že je skvělé být máničkou, i když máte vlasy v tašce…
P.S. Chtěl bych všechny varovat před chlapíkem, kterého asi znáte. Čas od času se zjevuje v pražských hospodách. Přijde ke stolu, sedne si, povzdechne a začne vyprávět, jak se unavený, jak je strhaný, že si ani pivo nedá. Všem je jim ho líto a tak se zeptají: „Ani jedno? Dej si na mě!“ A on nerad na to přistoupí a vypráví o robotě u Francouzů, dvacetihodinových šichtách. Pak se zvedne a zmizí, aby to opakoval v další a další hospodě. Někdy vyrazí z dobráků i večeři, aby nejedli sami. Každý ho lituje, každému je ho líto, ale věřte, že on pak neodlétá do francouzské roboty, ale na Silom, tluče tady do bubnů a všem se jen směje…